Duchovní impuls
Duchovní impuls
Duchovní impuls je krátké zamyšlení související s tématem Absolventského Velehradu “Nejsi v tom sám”. Duchovní sekce přípravného týmu AV 2023 si pro vás připravila celkem čtyři duchovní impulsy, které se vám budou postupně, přibližně co čtrnáct dnů, odkrývat. Promyšlení duchovních impulsů může být také dobrou přípravou na diskusní skupinky, kterých můžete být součástí přímo na srpnovém Absolventském Velehradu.
-
Biblický úryvek
Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5, 13-16)
Inspirace k úryvku
Jak může sůl pozbýt chuť? Vždyť slanost je přece její podstatou. Sůl má přinášet rovnováhu v chutích tam, kde je nějaký nedostatek. Pro poživatelnost pokrmů je sůl nezbytná. Je však potřeba ke každému pokrmu zvolit její správnou míru. Ale solí lze i přesolit, znechutit. Samotná sůl nemůže ztratit svou chuť nebo se zkazit, její chuť však může být přebita, když se smísí s jinou látkou. A před tím nás Ježíš varuje. Křesťan může pozbýt slanost, stát se „neslaným, nemastným“, když bude žít pouze ze sebe, a ne z Boha.
Sůl má jednoduše činit to, co je jí vlastní a k čemu je určena. A stejně tak křesťané. Tak jako sůl slouží k tomu, aby dochucovala pokrmy, tak mají křesťané dochucovat tento svět. Přinášet, co je potřeba na místa, kde právě působí – radost, pokoj, útěchu, modlitbu. „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“ (Kol 3, 23)
Kromě dochucování se sůl užívá také ke konzervaci potravin, jako prevence před zkažením. Podobně i křesťané mají působit proti duchovním kazům, chránit svět před morálním rozkladem. Dnes ještě sůl užíváme k solení zasněžených chodníků a cest, aby se na zmrzlém ledu někdo nezranil. Stejně tak křesťané mají přispívat k roztápění ledů v mezilidských vztazích, ke smíru a odpuštění.
Nemůžeme zapřít svoji podstatu. Svítilna se nestaví pod stůl, ale na něj, aby svítila všem v domě. Ani město ležící na hoře nemůže zůstat skryto. Život křesťana nemůže zůstat skryt před druhými lidmi. Křesťané v tomto světě nemají žít „one man show“, ale jsou povoláni k tomu, aby zde byli pro druhé a aby jim svítili na cestu.
Ježíš také nemohl zakrýt svou přirozenost. Svými činy zvěstoval, kdo je a ke komu patří. Nemluvil o svém božství, Bůh z něj vyzařoval. A ačkoliv nelpěl na svém božství, Bůh sám se k němu při křtu přiznává: „Toto je můj milovaný Syn.“ (Mt 3, 17) A Ježíš říká něco podobného: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.“ (Mt 10, 32) Ježíš tím na nás vznáší požadavek pravdivosti – aby naše skutky byly v souladu s našimi slovy. A na to se váže příslib Boží blízkosti a doprovázení. Nejsme na to sami. Bůh po nás nikdy nechce nic, co by sám již nedělal.
Pokud máme občas pocit, že v našich každodenních činnostech na něco nestačíme nebo že jsme zůstali sami, tak to může být proto, že vše táhneme jen z vlastních sil a neposkytujeme prostor k činnosti i Bohu. Odevzdejme Bohu všechny oblasti a činnosti, kde vnímáme své nedostatky. Bůh je Emanuel a přišel na svět právě proto, aby byl s námi.
Otázky
- Vzpomeň si, skrze jakou činnost/oblast můžeš přinášet požehnání a dobro druhým lidem.
- Vzpomeň/vybav si chvíle, kdy Ti Pán pomáhal v činnostech, na které jsi nestačil nebo jsi ho vnímal i ve své nečinnosti.
- Vybav si, ve kterých oblastech přinesli požehnání/dobro druzí do Tvého života.
-
Biblický úryvek
Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel, to znamená „Bůh s námi“ (Iz 7,14)
Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život. (Iz 43, 3-4)
Sijón říkával: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále. (Iz 49, 14-16)Inspirace k úryvku
Samota a osamělost. Když „chce být člověk o samotě“, pak je to jeho volba (protože „chce“). Samota se totiž obvykle pojí s dobrovolností. Chceme být o samotě, abychom si odpočinuli, srovnali myšlenky, abychom mohli v klidu pracovat. Osamělost naproti tomu bývá nedobrovolná. Člověk trpí osamělostí, protože druhý člověk není přítomen, anebo je přítomen jen fyzicky, ale ne duševně.
V životě jsme obvykle obklopeni blízkými, přáteli, spolupracovníky. V zaměstnání se nám může dařit, ale i přesto se můžeme cítit sami, nepochopení či nespokojení. I Ježíš zažil osamělost, když ho učedníci opustili. Nepochopení, když jej Maria s Josefem nalezli v chrámě a nechápali, že má být tam, kde je jeho nebeský Otec. Nespokojenost nad nechápavostí učedníků, kteří nerozuměli jeho slovům. Odcházel však také do samoty, aby se modlil a mohl přebývat s Bohem.
Proto nás Bible ujišťuje, že nejsme sami. Bůh se o nás zajímá osobně, tak moc jsme pro něj vzácní. Chce slyšet od nás, co nám právě leží na srdci, co právě prožíváme, nač myslíme. Bůh nám jde vždy vstříc jako první, chce se s námi setkat. On probouzí naše srdce k větší touze po něm, abychom se i my s ním mohli setkat osobně. V modlitbě, eucharistii, ve svátosti smíření, v tichém přebývání s ním. V praktické lásce a službě druhým se s Bohem setkáváme nejhmatatelněji, neboť „kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí“ (1 Jan 4, 20). Bůh se pro nás stal vším, aby člověk v Bohu mohl znovu nalézt sám sebe a aby zase dokázal vidět sám sebe pravdivě. Bůh se stal člověkem, protože touží vstoupit do našeho života, mít na něm účast a proměňovat ho.
Předložme Bohu všechny své vztahy. Zraněné, bolestné, neuzdravené. Tak, jak jsou, v celé své „nahotě“. Co je nahé, může Bůh obléci do své slávy. Odevzdejme Bohu vše, aniž bychom mu podsouvali svá vlastní řešení. On je dobrý Pán. Co je v jeho rukou, je v těch nejlepších rukou.
Otázky:
- Zkus popřemýšlet, co rozvíjí Tvůj vztah s Bohem (jaká modlitba, aktivita, místo, skrze jaký kontakt).
- Zkus si uvědomit, který z mezilidských vztahů je pro Tebe obzvlášť významný a proč. V čem je pro Tebe důležitý? Co Ti dává?
- Znáš svůj jazyk lásky?
-
Biblický úryvek
Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme. (Jan 16, 20-22)
Inspirace k úryvku
Příchod krize je podobný, jako když přichází bouře nebo studená fronta. Svět potemní, zajde slunce. Když to trvá moc dlouho, na člověka padne skepse a bez slunce začne být snadno dezorientován nebo může onemocnět. Nejdůležitější na bouři však není ona ponurnost, ale to, že přináší něco, co zde předtím nebylo - vláhu, ze které vzejde nový život.
O co přibližně v krizi jde nám může pomoci lépe pochopit už samotný původ slova. Řecké slovo ‘krísis’ má totiž svůj základ ve slovese ‘krínó’, které nese několik možných významů: 1. rozlišit, oddělit, rozhodnout. 2. dát přednost. 3. usuzovat; rozhodnout se, pokládat (někoho za něco). 4. soudit, odsoudit; vykonat. 5. posuzovat, kritizovat (ve smyslu estetickém). Ve zvratném tvaru slovesa může mít potom také význam: soudit se. V pasivním tvaru: být souzen.
Pokud bychom se měli pokusit přiblížit si tyto jednotlivé významy, pak by to znamenalo, že krize nás může mnoho věcí naučit. První význam poukazuje na to, že v krizi se můžeme naučit lépe rozlišovat - oddělit od sebe více a méně hodnotné věci. Druhý význam nás učí, že krize nám dává možnost dát přednost tomu, co je v našem životě opravdu důležité. Třetí význam ukazuje, že v krizi se učíme lépe usuzovat, přehodnocovat věci nebo jim dát v životě správné místo. Také nám říká, že krize nám může pomoci se pro něco lépe rozhodnout, jde tedy o rozhodující období života. Kromě toho nás krize může vyvést z omylu, sebeklamu či životní iluze, protože jsme doposud pokládali za významné něco, co se může právě díky krizi ukázat, že zase tak významné není. Čtvrtý význam uvádí aktivní význam krize - můžeme lépe uvidět, co je potřeba v životě vykonat. Pátý význam osvětluje estetickou stránku života, a sice, krize nás učí posuzovat kvalitní od méně kvalitního. Krize nám může dát příležitost soudit se, tj. dostat se s druhým do sporu a vyčistit tak vody v našich mezilidských vztazích. A konečně, krize nám dává velkou příležitost k tomu ‘být souzen’, tj. moci zastavit se v životě a posoudit sebe sama - má pro mě smysl práce, kterou dělám? Schází mi něco? Chci změnu? Co je pro mě dobré? Co v životě chci?
Říká se, že každá krize může být životní šancí. I temná období života nás mohou něco naučit. Bůh často působí i skrze krize, zkoušky a překážky. Můžeme dozrát, dorůst do větší svobody, něco nového pochopit, udělat zásadní životní kroky…. Krize mohou otevřít naše oči pro nové věci, které bychom jinak nerozpoznali. Něco v nás někdy musí odumřít, aby se něco nového mohlo zrodit.
V životě přicházejí krize, kterým s odstupem času porozumíme a budou krize, kterým neporozumíme (podobně třeba jako Job). Na světě se dějí objektivně špatné věci a mnoho nespravedlností, se kterými reálně nemůžeme nic moc udělat. Nejsme všemohoucí. Věříme však v Boha, který všemohoucí je. Krize má tendenci zatemňovat náš úsudek, protože s sebou nutně přináší temnoty a bolesti, a tak obrací naši pozornost k nám samotným, čímž nás znesvoboňují. Zírání do tmy ale přináší pouze smutek, strach a beznaděj. Budeme-li zírat do tmy, uvidíme jenom tmu. Chceme-li vnímat světlo, musíme se obrátit ke světlu. Útěchou nám může být, že žádná krize není nekonečná, Bůh má naději pro všechny naše beznaděje. Když zaměříme svou pozornost na Boha, přestaneme dávat těžkostem našeho života prioritu, která jim nepatří a nebudou mít moc nad našim životem. Když je totiž Bůh na prvním místě, všechno ostatní získává své správné místo. Sami na to nemůžeme stačit - máme však jistotu, že Ježíš je s námi po všechny naše dny a chce všemi krizemi i radostmi procházet s námi. Pánem nad životem každého člověka je Ježíš, i nad každou krizí. A on může naši krizi proměnit v radostné poznání, že Bůh nás nikdy neopouští.
Otázky:
- Uvědom si, v jakém náročném období jsi zvlášť vnímal Boží blízkost nebo Boží zásah, který přispěl k nadějnému vyústění, řešení, prozření. x Zkus si vybavit chvíle, kdy jsi ve svém životě vnímal, že je Ti Bůh nablízku.
- Zkus si vybavit chvíle, kdy jsi byl ty někomu nablízku, když to potřeboval.
- Zkus si vybavit chvíle, kdy Tobě byl ve chvílích osamocení někdo nablízku.
-
Biblický úryvek
Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného. A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží. Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními. (Mk 16, 14-20)
Inspirace k úryvku
Deziluze. Učedníci zřejmě prožívali velké zklamání, zmatení a rozčarování z předchozích událostí. Nevěřili svým očím. Měli o Ježíši určitou představu, o jeho mesiášské roli a ta se minula očekáváním. Viděli ho zemřít, ale už ne vstát z mrtvých. Jejich rozum i víra procházely těžkou krizí. Rozumově se nejspíš dotazovali, zda je to vůbec možné, aby ten, který druhé povolával z hrobu zpět k životu, prostě jen zemřel? A to je konec? Všechno?
Logikou víry se zase možná dotazovali, jaký to vlastně všechno mělo smysl? Víra učedníků musela v těchto chvílích procházet tvrdou transformací. Avšak Ježíš je v tom nenechává napospas. Neříká si – „Tolik toho se mnou zažili, viděli věci, které by jiní chtěli vidět, a neviděli, a stejně jsou po mé smrti naprosto demotivovaní, tak těm už se ani zjevovat nebudu.“ Ne, naopak. Ježíš vidí jejich skleslost a jeho přítomnost je pro ně v tuto chvíli klíčová. A tak se jim zjevuje, kárá jejich nevěru – a tak se dokonává transformace víry učedníků k úplnosti. Z víry podle svých představ se stává víra podle Božích představ. O tom mluví prorok Izaiáš 55, 8: „Vždyť moje myšlení nejsou myšlení vaše, ani vaše cesty nejsou cesty mé, je Hospodinův výrok.“ Ježíš nás neopouští ani když procházíme krizí víry. Prosil tak za Petra, a přimlouvá se i za nás: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ Krize víry nás nemá dorazit, ale posilnit, abychom i my potom mohli být posilou pro druhé. A teprve až po této změně postoje ne/víry Ježíš učedníky vysílá do světa.
Kdo neuvěří, bude odsouzen. To jsou tvrdá slova. Ale nepoukazují na tvrdost Boha, ale na tvrdost srdce člověka. Člověk, který nevěří, že Bůh je tu pro něj, nevěří, že může být spasen. Láme hůl sám nad sebou, tedy odsuzuje sám sebe. Podobně jako ji nad sebou zlomil Jidáš. Petr na rozdíl od něj uvěřil, že Boží láska, odpuštění a tedy i spása je pro něj možná i přes jeho selhání. A z jeho selhání se stal životní odrazový můstek, který si Bůh použil k jeho růstu, i růstu celé církve. Ty, kdo uvěří, naopak budou provázet znamení. Proč? Protože se přiznali k Bohu a on se přiznává k nim. Jakou máme radost, když se k nám na veřejnosti přizná někdo, koho máme rádi. A jak nás bolí, když nás někdo zasklí. Podobně je to i ve vztahu s Bohem – Bůh se raduje, když se k němu lidé přiznávají a jsou hrdí na jeho přátelství. Ovšem na to, aby člověk mohl o Bohu evangelizovat, tj. zvěstovat dobrou zprávu pro svět, musí nejprve sám projít evangelizací. Ve svém životě musí zažít, že Bůh je zde osobně a výslovně pro něj a že v jeho životě koná, že není Bohem lhostejným, ale akčním, jednajícím, je mužem činu. Velmi těžko se vypráví o něčem, co člověk neviděl a ani nezažil. Stejně tak byli učedníci nejprve svědky, a až potom misionáři a hlasateli evangelia.
Jak ale šířit evangelium zdravým způsobem? Především mít zdravou pokoru, nezaměňovanou s komplexem méněcennosti (vlastně jsem ubožák a nic moc neumím...) Pokora je reálné vědomí toho, kdo jsem (mám své limity, ale také mám tyto dary – a mám je od tebe, Bože), což rozpoznávám ale díky živému vztahu s Bohem. Uvědomuji si, že všechny dary od Boha dané mají být službě Bohu věnované. Dále je potřeba kráčet ve víře a s vědomím toho, že jsem Boží dítě. Nechat se uchvátit úžasem z toho, co Bůh pro nás připravil a že chce, abychom konali v jeho jménu (vážně můžu tohle udělat, opravdu? Jupí!). A pak, jednat v nesobecké lásce (můžu to udělat, pro tebe či pro druhého? Paráda, tak já s tvou pomocí teda jdu, díky!) Nejlepší evangelizace je totiž tzv. evangelizace mimochodem. Dělat to, co v životě normálně děláte, s radostí, s Bohem a pro Boha. Jak pravil již sv. Augustin: „Miluj a dělej, co chceš.“
Otázky:
- Které z Božích skutků v mém životě pro mě měly osobní evangelizační význam?
- Vybav si chvíle nebo okamžiky, kdy Tebe někdo evangelizoval. Jaký význam to mělo pro Tvůj život?
- Vybav si chvíle, kdy tys někoho evangelizoval/zprostředkoval mu víru.
Nejsi v tom sám
